Jaké to je pracovat s „ajťáky“?

Tento článek má sloužit hlavně pro pobavení a rozhodně nemá nikoho urazit nebo nějak dehonestovat. Naopak, ráda bych vyvrátila některé zažité stereotypy. Pevně věřím, že článek nikdo nebude brát jako dogma.

Vždy, když řeknu, že pracuji v IT, tak často slyším tyhle odpovědi: „Jooo to jsou ty brejlatý kluci v divnejch svetrech.“ „To děláte s těma asociálama, kterým nikdo nerozumí. Sedí jen doma a buší do počítače ty jedničky a nuly, co.“

Tak jaké to tedy je pracovat s ajťákama?

Abych odpověděla na tuto otázku, tak se musím vrátit na začátek vzniku ApiTree a to do roku 2017. Když jsme zakládali ApiTree. Aleš Dostál tehdy říkal, že si to rozdělíme. On bude mít na starost tu technickou část, přeci jen je to tělem a duší vývojář. A já můžu zúročit svoje dlouholeté manažerské zkušenosti a firmu vést. Zeptala jsem se ho, jestli nezešílel. Ano, pracovala jsem dlouhá léta s lidmi, měla jsem možnost je vést, ale to byli lidi ze zákaznického servisu a těm jsem rozuměla. Ale tohle jsou ajťáci, ti mě budou nenávidět. Budu na ně moc. Jsem moc hlučná, moc nahlas se směju, jsem moc ukecaná. Až mezi ně naběhnu v šatičkách, s kabelečkou a červenou rtěnkou, tak si myslím nadšení nebudou. Vážně jsem měla strach, vůbec jim nebudu rozumět, nechápu jejich myšlení.

No, začátky byly zajímavé. Seznámila jsem se, pro mě, se zvláštními lidmi. Ze začátku jsem jen pozorovala. Ale po čase jsem se rozhodla, že to prostě zkusím, vždyť jsou to jen lidi. A začala jsem dělat své oblíbené indivindy, které mi vždy fungovalo. Což je v korporátu označováno jako 121, v lidské řeči prostě obyčejný pokec. Nikdy jsem nebyla typ manažera s excelovskými tabulkami a koláčovými grafy, raději jsem zvedla zadek a zašla si s lidmi pokecat. Ať vím, co je trápí, co je baví, co by rádi dělali, co se jim líbí, co je štve. Fungovalo to v zákaznickém servisu, tak to zkusím i s mými novými kolegy. Otázka je, zda si se mnou budou chtít vůbec pokecat? A chtěli. A dokonce, dle jejich slov, moc rádi. Jeden kolega mi při indivindy řekl, že nesnáší takové ty přepjaté „ejčárky“ /pracovnice na HR/. Ostatní říkali, že indivindi ještě moc nezažili. Byly to pro mě cenné informace. Chtějí si se mnou povídat, budu to dělat dál a pokusím se nebýt přepjatá „ejčárka“. Zjistila jsem, že jsou to normální lidi se vším, co k tomu patří. Že jsou vlastně stejně fajn, jako lidi ze zákaznického servisu.

Firma funguje 6 let, za tu dobu se toho stalo opravdu hodně. Ale myslím, že teď už rozhodně vím, jaké to je pracovat s ajťákama. A jaké to tedy je?

Skvělé. Mám obrovské štěstí na kolegy. Jsou to nejenom skvělí odborníci, kteří si navzájem pomáhají. Jsou milí, přátelští, pohodoví. Jsou to lidi, kteří jsou pro svou práci nadšení a zapálení. Tu jejich vášeň pro IT mám moc ráda. Vůbec nejsou asociální, naše večírky a posezení u pivka/vínka jsou toho důkazem. Mimochodem, jsou to i velcí fešáci a krásné dámy. Ano, stále nabíráme další kolegy, dámy a pánové;) Muži jsou skuteční gentlemani, kteří nám, dámám z ApiTree, velice ochotně pomohou.

Při práci s ajťáky /ale tohle funguje u všech profesí/, je dobré na nikoho netlačit. Sice rádi říkáme, že jsme v ApiTree taková rodina a rádi si chodíme společně posedět, ale to je striktně dobrovolné. Nikoho nenutíme. Nechci, aby to bylo někomu nepříjemné. A jsou kolegové, kteří prostě nechodí a nikdo na ně není naštvaný. Moc bych si přála, aby lidi v ApiTree byli šťastní. A to pro každého z nich znamená něco jiného. Zhruba před půl rokem jsme se s kolegyní Petrou kolegů ptaly, co by v práci uvítali, co by se jim líbilo. Některé odpovědi byly opět originální, tak jako jsou originální naši kolegové. My se ale nezalekly a některé požadavky jsme skutečně splnily. Ale o tom třeba někdy příště ;)

Snažila jsem se vyvrátit stereotyp o divných svetrech. Ale přiznám se, že to tak neplatí úplně vždy. Jednou za rok, když jsou Vánoce, tak všechny „nutím“, aby si vzali nějaké vánoční oblečení. My holky si pak porovnáváme vánoční šaty. A co kluci? Ti si opravdu někteří vezmou divný svetr se sobem.

A já je za to všechny miluju.